Nezapomenutelný víkend v Londýně, 3 zápasy Premier League a 6 stadionů
Tottenham-Man.United
Je neuvěřitelné, kolik můžete mít za jeden víkend v Londýně zážitků! Na téhle návštěvě jsme stihli navštívit hned šest stadionů, tři zápasy Premier League, a to vše za pouhé 3 dny. Hned, když jsme přiletěli, tak jsme vyrazili na Tottenham Hotspurs Stadium. Ten je díky kapacitě 62 500 diváků jeden z největších stadionů v Anglii. V den našeho příletu se na tomto stadionu zrovna hrál zápas mezi domácím Tottenhamem a Manchesterem United. Ze začátku jsme se na stadion nedostali, takže jsme si počkali v nedaleké hospůdce na to, až se zápas bude chýlit ke konci. Zhruba pět minut před koncem totiž začali vycházet fanoušci, a proto jsem se mezi ně vetřel a dostal se tak přímo na tribunu. Už to, že jsem měl možnost zpívat s fanoušky Tottenhamu vítězné chorály, bylo nádherné. Vše to ale vyvrcholilo, když se přišli hráči Tottenhamu po zápase vyklusat. Mezi nimi byl i Ivan Perišič, na kterého jsem okamžitě začal křičet a mávat vlajkou, kterou jsem našel na zemi. Poté, co doběhl, tak šel směrem ke mě. Poslední fanoušci se seběhli kolem mě a ochranka začala Perišiče usilovně chránit. Když za mnou přišel, tak dokonce chtěl, abych šel za ním na hřiště. To ale ochranka bohužel nedovolila. Poté, co jsem se s ním vyfotil, tak odběhl do šatny. Pak už jsem pouze čekal na to, až hráči vyjedou z garáže. Bohužel ale nikdo nezastavil. V ten večer jsem si myslel, že už nic lepšího být nemůže, ale druhý den se vše změnilo
West Ham-Chelsea
Druhý den byl nejdůležitější, jelikož hrál West Ham proti Chelsea. Po obědě v Sohu jsme se tedy odebrali na Olympic stadion, kde už bylo vše připraveno. Jako minule jsem si vzal českou vlajku, mikinu Vladimíra Coufala a dres Tomáše Součka z minulé návštěvy. Na stadion jsem šel s cílem získat nějaké podpisy, takže jsem si vzal do batohu i fixku.. Už před zápasem byla skvělá atmosféra, protože oba týmy chtěly vyhrát londýnské derby. Při nástupu se i s choreem zpíval tradiční chorál Forever Blowing Bubbles, který zpívalo téměř 60 000 lidí. Když začal zápas, tak to byla nádherná podívaná, jelikož West Ham měl téměř celý zápas pod kontrolou. Za stavu 2:1 pro domácí byla nařízena penalta pro Chelsea. Tu naštěstí skvěle chytající gólman Areola zneškodnil. Pár minut před koncem jsem tradičně seběhl k lavičkám, a zrovna se kopala další penalta. Tentokrát to byla penalta pro domácí, kterou nekompromisně proměnil Lucas Paqueta. Bylo skvělé vidět následnou radost fanoušků z první řady. Po zápase přišel na rozhovor James Ward Prowse, který hrál svůj první zápas a zaznamenal hned 2 asistence. Díky mému skvělému kamarádovi, který byl ve West Hamu na stáži, jsem získal i jeho podpis. Následně se mi podepsal i kapitán Kurt Zouma, Nayef Aguerd i Amerson Palmieri. Nejvíce si ale vážím podpisu od Vladimíra Coufala. Poslední hráč, který vyjel ze stadionu, byl golman Alphones Areola, který byl zvolen hráčem utkání. Zastavil, stáhl okénko, vyfotil jsem se s ním a podepsal se mi na dres. Mile mě překvapilo, že oproti hráčům Tottenhamu hráči West Hamu zastavují, aby se potkali s fanoušky. Na dres Tomáše Součka jsem tedy získal hned šest podpisů. Večer jsem si myslel, že už se nic lepšího nestane, ale opět jsem se spletl.
Emirates Stadium Tour
Další den jsme šli na prohlídku Emirates Stadium, což je domovský stadion Arsenalu. Na Emirates Stadium se vejde zhruba 61 000 lidí. Tento stadion byl dříve určen primárně pro lidi z vyšší třídy, takže zde najdete několik salónů, michelinských restaurací a kolem stadionu je velmi čisté prostředí. Během prohlídky jsme kromě krásné šatny Arsenalu viděli i velice moderní pracovnu trenéra Artety, nebo tiskovou místnost. Když projdete tunelem, tak se vám naskytne nádherný výhled na stadion. Samozřejmě si můžete sednout i na střídačky, ze kterých je skvělý pohled na trávník. Moc se mi líbila také čestná lóže, kam mohou chodit pouze členové Diamond Clubu. Kromě pohodlných sedaček a občerstvení z michellinské restaurace mají členi také možnost chodit vchodem pro hráče. Bohužel mě ale zklamala místnost s trofejemi, která je vedle stadionu.
Crystal Palace-Arsenal
Původně jsme měli jet do Londýna na jeden zápas Premier League. Když jsme si to ale tak moc užívali, tak jsme se po návštěvě Emirates rozhodli, že se pojedeme podívat na stadion Crystalu Palace. Na Selhurst Parku se totiž právě ten večer hrál zápas mezi Crystal Palace a Arsenalem. Když jsme dorazili na stadion, tak jsme uviděli obrovskou fanzónu s různými soutěži. Tím, že je stadion Crystalu Palace velmi malý, tak hráči musí chodit venkem. Hned vedle fanzóny tedy začali chodit hráči domácího týmu na stadion. Velmi mile mě překvapilo, že se každý hráč podepsal úplně každému fanouškovi, takže mám fotky a podpisy s několika hráči. Hned poté přijel autobus Arsenalu ke stadionu. Bohužel z kádru Arsenalu se nepodepsal ani jeden hráč. Neměli jsme lístky, ale díky překupníkovi jsme se na stadion nakonec dostali. Sice trochu později, ale vůbec to nevadilo. . Na Selhurst Park se vejde pouze 26 000 diváků, takže bylo skvělé být hráčům takhle blízko. O poločase jsem seběhl až ke střídačkám a měl jsem tak hráče Arsenalu na dotek. Nejvíc mě ale ohromil trenér Michael Arteta, kterého jsem s údivem sledoval hned vedle celého realizačního týmu Arsenalu. Měl jsem také možnost být u radosti z proměněné penalty, která také znamenala jediný gól zápasu. Celý zápas se na stadionu usilovně fandilo a moc se mi to líbilo. Bylo skvělé vidět typický anglický fotbal na malém stadionu, kde hrál jeden z nejlepších týmů na světě. Po zápase jsem si dokonce plácl s Jorginhem, a následně jsem opět čekal na hráče Arsenalu. Jediný, kdo se přišel pozdravit s fanoušky, byl Kai Havertz a pro mě neuvěřitelný trenér Arteta. Díky tomu, že jsem byl tak blízko hráčům a trenérům, tak se stal tento výlet zážitkem na celý život. Pokaždé, když pojedu do Londýna, tak se sem vždy rád zastavím.
Fulham, Craven Cottage
Vzhledem k tomu, že jsem po zápase Crystalu Palace začal hodně fandit malým a tradičním fotbalovým týmům, tak jsem hned druhý den vyrazil na stadion Fulhamu FC. Kapacita Craven Cottage je zhruba 25 500 diváků, takže je neuvěřitelné, že takový klub hraje v Premier League. Dokonce bych ten stadion ani nepoznal, jelikož vypadá jako obyčejné rodinné domky. Například šatna domácího týmu je ve dvoupatrovém domečku, takže hráči musí na hřiště chodit venkem. Dokonce i hlavní fanshop je jedna cihlová místnost. Před stadionem, hned vedle vchodu pro hráče, se nachází socha Johnyho Haynese. Johny je klubová legenda, jelikož odehrál za Fulham neskutečných 657 zápasů. Když jsem stál před sochou, tak se s námi dal do řeči takový starý pán, který viděl v osmi letech hrát Johnyho Haynese naživo. Od té doby mu každý den přijde před sochu zapálit svíčku. Jednou bych se chtěl určitě zúčastnit zápasu na Craven Cottage, protože se mi tento klub ohromně zalíbil.
Stamford Bridge stadium
Poslední stadion, který jsem navštívil, byl Stamford Bridge, na kterém už jsem jednou byl. Bylo to na zápase Evropské ligy, když se Chelsea utkala se Slávií. Na stadion se bohužel bez prohlídky nejde podívat, takže se na tribunu jen tak nedostanete. Překvapilo mě ale, že má Chelsea moc hezký fanshop. Ve druhém patře dokonce uvidíte i jeden z pohárů Ligy Mistrů. Chelsea se v letošní sezóně zrovna nedaří, takže atmosféra na stadionu nebyla úplně přátelská. I přes to jsem ale rád, že jsem zde byl, a mohl si tak odškrtnout další stadion. Jediný svatostánek v Londýně, jehož tým hraje v Premier League, který jsem nenavštívil je tedy Brentford. To znamená, že sem ještě musím na nějaký dobrý fotbal vyrazit. Tento víkend byl naprosto nezapomenutelný a myslím, že o něm budu ještě hodně dlouhou dobu mluvit.
